NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je škoda, že se tohle sympatické americké trio rozhodlo zařadit zpátečku a vrátit se do tepla bezpečí, kde to nezavání experimenty a tvůrčí odvahou. COLISEUM své kořeny lokalizují do oblastí, kde si punk s metalem podávají ruce na hraničním přechodu, což jim dovolilo na předchozí desce „House With A Curse“ vytěžit z této fůze mnohem více, než by se zpočátku mohlo zdát. To vše ještě krásně zaobaleno v temném vizuálu dávalo tušit, že nás čekají další neočekávaná dobrodružství.
Bohužel, novinka „Sister Faith“ je v tomto směru mnohem umírněnější a konzervativnější. Pryč jsou hrozivé táhlé skladby, zůstávají pouze punk-metalová energie a rychlé úderné vály. Z tohoto pohledu se sázka na jistotu jeví jako nepopíratelný krok zpět a pro mnohé i bezpochyby jako zklamání. Skutečnost však nakonec není tak zlá, jak se z těchto řádků může jevit.
Oprostíme-li se od očekávání dalších experimentů, zůstane nám svěží a energická porce hudby. COLISEUM tohle prostě mají v krvi, o tom není pochyb. Nálož několika úvodních skladeb musí rozhýbat i ty nejotupělejší. Palba ostrých, nekomplikovaných a pište si, že počertech chytlavých riffů, jistá, kupředu pádící rytmika a chřaplavý hlas Ryana Pattersona svolávající k dalšímu nezřízenému večírku.
V klasickém subtilním nástrojovém obsazení se neztratí ani příjemně bublající basa, což jen jedním z důvodů chvály směrem ke kvalitě produkce. Ta zůstává pevnou jistotou, kterou si skupina umí na svých nahrávkách pohlídat. „Sister Faith“ potěší syrovým, nepřikrášleným a slušně živým zvukem, což by mělo být pro podobné nahrávky naprostým standardem.
Přeci jen se i na takto, řekněme konzervativněji pojaté kolekci najde pár okamžiků, kdy se COLISEUM odhodlají ke zvolnění tempa. Příjemné kytarové cvrlikání skvěle osvěží dramatickou a emotivní skladbu „Love Under Will” a rytmické zvraty pak působí v silném kontrastu s následující přímočarou skoro hitovkou „Under The Blood Of The Moon“.
Skoro hitovkou proto, že třináctka písní nabízí ještě chytlavější kusy, jež budou bezpochyby páteří následujících koncertních vystoupení. Z hromádky můžu namátkou vybrat tu, u které svítí šťastné číslo 7. „Late Night Trains“ je jasně nalajnovanou, naprosto nekomplikovanou skladbou, explodující v refrénu. V podstatě stoprocentní aplikace všech vzorců pro tvorbu hudebních hitů.
„Everything In Glass“ je jednou z mála pomalu plynoucí kompozicí, tak trochu popírající mé slova z úvodu, leč i přes svoje plusy spíše podtrhující tvrzení o mírné tvůrčí stagnaci. Zároveň ji lze považovat za pomyslnou hranici mezi jednoznačnými majáky alba na jedné straně a nevýraznými písněmi na straně druhé. Ta prvá skupina pochopitelně jednoznačně převažuje, a když už se z té druhé objeví nějaký ten zástupce („Used Blood“), stále se nejedná o žádný propadák.
Další nedostatky jinak stále vydařeného alba lze spatřovat i v přeci jen trochu přestřelené stopáži; zkrácení o 2 skladby by rozhodně neuškodilo a taktéž i ve faktu, že se skupina v některých kytarových hrátkách začíná trochu opakovat. Na to však lze na druhou stranu nahlížet jako na její poznávací znamení, či chcete-li trademark.
Uvedená negativa však zásadě zase tolik nemění na faktu, že „Sister Faith“ je dobrá deska. Dost dobře si umím představit spokojený potlesk někoho, pro nějž bude prvním setkáním s tvorbou skupiny. Pro ty ostatní nepřináší nic víc, než jen tradičně solidně oddrhnutou kolekci energických písní, což, naprosto uznávám, stále rozhodně není álo.
Tak trochu stagnace, ale stále více než trochu energie a nasazení.
7 / 10
Sister Faith (2013)
Parasites (EP) (2011)
House With A Curse (2010)
True Quiet / Last Wave (EP) (2009)
No Salvation (2007)
Goddamage (EP) (2005)
Coliseum (2004)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.